V rámci povinné školní četby patříval Erich Maria Remarque (a věřím, že stále patří) k těm oblíbenějším autorům. Aby ne, zažil obě světové války, psal čtivě, s ironickým nadhledem a umě dokázal skloubit děsivé popisy s lyrickými pasážemi.Dnes by se řeklo: měl tah na branku. Román Na západní frontě klid zná každý, byla by ale škoda nezmínit další, neméně kvalitní. Ostatně aktuálně k tomu vybízí další reedice jeho románů.
Děj Černého obelisku je situován do doby po první světové válce. V Německu řádila inflace – kdo šetřil, přišel o všechno. Ceny běžných věcí se vyšplhaly do bilionů marek. Například dělníci dostávali s výplatou i volno na utracení peněz – ještě ten den, po změně kurzu, by za ně nekoupili už nic. Hlavní hrdina, mladík Ludvík, pracuje ve firmě s náhrobky. Jedna jeho část dospěla během války, druhá se toulá ve snech. Román je nadčasový, plný ironie, nadsázky a nezřídka i sarkazmu. Změnila se doba, lidé ale zůstávají pořád stejní – se vším všudy. 10/10
Jiskra života - se symbolickou holubicí prolétající mřížemi cely na přebalu - se odehrává v koncentračním táboře Mellern. Sice nešlo o tábor s plynovými komorami, přesto kouř z krematoria stoupal bez ustání. Remarque naturalisticky popisuje běžný „život“ v táboře, zábavy esesáků v zabíjení a mučení lidí, pomalé umírání, smrt, ztrátu lidství ale i fakt, že člověk si časem zvykne na všechno. 8/10
„Tenkrát ta zrzavá, před pár lety, co přišla zachránit svého muže z tábora – co ta všecko v tom strachu nevyváděla! Přitom byl ten její už dávno mrtvý. Pochopitelně že to nevěděla. Byl to podařený večírek. Ovšem později, když dostala krabici od cigár s jeho popelem, to se tedy zachovala hloupě. Byla to její vina, že ji pak zavřeli.“
Mimochodem, když už jsem v úvodu nakousl tu školní četbu, z této doby mě i po těch letech pořád straší Puškinův Evžen Oněgin. Tu knížku jsem vážně nenáviděl, mrštil s ní o zeď a byl rád, že mi referát napsal táta :). Před pár dny jsem ji viděl v Levných knihách – ne, nedá se to číst.