Resistance 2 – odpor je marný

Píše se rok 1953 a právě vrcholí bitva o Zemi. Co na to hráč? Na jeho bedrech opět leží záchrana světa.

První díl této FPS z alternativní historie patřil k launchovým titulům konzole PlayStation 3. A docela se povedl, byť v několika ohledech moje očekávaní nenaplnil. Vadilo mi především, že po svižném úvodu autoři nedokázali udržet tempo po celou dobu hraní. A jelikož více, že historie se ráda opakuje, budil tento aspekt ve mně největší obavy.

Úvod Resistance 2 je totiž bombastický, stejně jako celé první dvě kapitoly. Zejména první celkový pohled na zničené město a probíhající invazi bere dech. I tak se dle mého názoru prostřední část hry nevyhnula mírnému zpomalení, ale poslední kapitoly jsou zvládnuté zase na jedničku. Konec je snadno předvídatelný, přesto příběh, respektive jeho podání, patří k cenné devize hry. Oceňuji i nápaditost prostředí, protože se bojuje i ve venkovních prostředích a ne jen v laboratořích a na cizáckých lodích, což bývá designérská klasika.

Především vizuální podívanou a v podstatě třešničkou na dortu jsou boje s obřími monstry. Na druhou stranu Resistance 2 je z herního hlediska jeden obří tunel. Tady by vážně nezabloudil ani slepej. Pokud jsou mise řešeny dynamicky, kdy sledujete parťáky, případně pokyny z vysílačky, nulovou volnost si neuvědomíte. Pokud ale právě hrajete misi, v níž není tolik nepřátel a vy si uvědomíte, jak moc očividná ta jedna cesta kupředu je, padne na vás celá tíha designérského klamu. U mě osobně to byla situace, kdy jsem se potřeboval dostat přes zaplavenou městskou oblast. Ve vodě plavala napůl utopená osobní auta, shodou okolností přesně postavená tak, aby dohromady utvořila cestičku. Ani jedno navíc ;). Ale stěžovat si v dnešní době na tunel je nošení dříví do lesa.

Scény jsou hutně skriptované, umístění checkpointů mi přijde hodně velkorysé. Když už vás někdy rozstřílí, ocitáte se v podstatě hned před danou scénou. Napodruhé už vás tak chameleon schopný zabít vás na jednu ránu těžko překvapí. Přesto i přes tyto zjednodušení není hra, alespoň v některých částech, lehká – a tak to má být.

Multiplayer, kdy proti sobe bojují dva týmy o třiceti hráčích každý stojí za vyzkoušení, přesto u mě stále vítězí Call of Duty 4 na PC. Pár věcí se mi ale líbí. Mapy jsou dobře připravené pro větší počet hráčů, hráči s odstřelovací puškou nejsou tak otravní – lze se jim dostat na kobylku a mám pocit, že se vhodně mění i respawn místa. Díky nim se neustále musí měnit pozice.

Nakonec to autoři ukočírovali a co se úplně nepovedlo s jedničkou, dvojka zvládla se ctí. Za mě tedy, byť s odřenejma ušima, slabší devítka.

Hodnocení: 9/10